Referendum, kocovina a „bregret“. Jaké je resumé brexitu a proč se Britům stýská po EU

?Sedm let po referendu o odchodu Velké Británie z EU je čím dál více Britů přesvědčeno, že odejít z EU bylo chybným rozhodnutím. 

Jaké má odchod ze třetí největší ekonomiky světa dopady na Spojené království a co Britům na Evropě nejvíce chybí?

Čtyři noví ministerští předsedové, zpřetrhané obchodní vazby, chudší regiony a nespokojenost občanů. Tak by se dala ve zkratce shrnout výslednice brexitu předchozích sedmi let. Není se proto co divit, že podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění by v průměru až 58 % Britů preferovalo návrat zpět do EU – nálada, které britští komentátoři s oblibou přezdívají „bregret“, tedy spojení slov brexit a regret – lítost.

Dle vyjádření představitelů britské vlády se mohlo zdát, že brexit – slovy současného premiéra Rishi Sunaka – nepřestává skýtat „obří příležitosti“ a navracet „sebevědomí svobodnému národu“.  Že by byl odchod Británie z EU jen jeden velký sukces? Ne, realita každodenní Británie totiž odpovídá prosperující sebevědomé zemi jen stěží. 

Brexit už baví jen ty, co sedí ve Westminsteru

Ačkoli se vysocí představitelé brexitové kampaně jako Dominic Raab, Michael Gove nebo Andrea Leadsom zaštiťují výroky o nespoutané Británii a jejím nevyužitém potenciálu, tak lidé, kteří v regionech Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska skutečně pro Brexit hlasovali, mají sedm let po referendu k takovému optimismu opravdu daleko. 

Pohádka, která dovedla zastánce odchodu k vítězství a kterou „brexitýři“ nepřestávají ve veřejném prostoru stále dokola omílat, se přitom od referenda o brexitu v roce 2016 moc nezměnila. „Take back control – získejme zpět kontrolu“ bylo jedním z hlavních hesel tehdejší kampaně a tento sentiment mezi zastánci brexitu rezonuje stále – pokud se tedy bavíme o těch sedících ve Westminsteru. Čím to, že se nálada britských občanů natolik liší od té vládní? 

Svůj díl nepochybně sehrál politický chaos a šarády, které se po odhlasování odchodu z EU odehrály. Od referenda se v Downing Street vystřídalo už pět různých premiérů, odehrály se dvoje předčasné volby, expremiér Johnson se protiústavně pokusil rozpustit parlament a kontrola agendy v parlamentu se několikrát zcela vymkla tehdejším vládám z rukou. A to už vůbec nemluvím o sáhodlouhých přetahovaných s Bruselem, během kterých se Britové pro sebe snažili urvat vše, co šlo, a to i za cenu několikanásobných otoček ve vyjednávání o celých 180 stupňů. 

Chudší domácnosti a pokles ekonomiky

V zemi, která byla ještě donedávna obdivována pro svou vysokou politickou kulturu a organizovanost, je tenhle výčet skutečně na pováženou. Nutno však podotknout, že podobně jako u nás není sledování vládní agendy pro značnou část Britů tak úplně denním chlebem. Ty hlavní důvody nespokojenosti Britů je tak proto nasnadě hledat tam, kde obvykle – v ekonomice. 

Teze o neohroženosti a znovunabytí kontroly totiž začnou znít mnohem méně přesvědčivě ve chvíli, kdy se zaměříme na „přínosy“ brexitu pro běžnou britskou domácnost. Jak ukazují studie, životní úroveň Britů se oproti době před referendem měřitelně snížila – a to paradoxně nejvíce právě v oblastech, které pro brexit hlasovaly. 

Pokud bychom měli toto zhoršení přiblížit nějakou sumou, stačí se zaměřit na jeden z mnoha negativních jevů, které bezprostředně po referendu začaly sužovat britskou ekonomiku: pád libry. Jak referuje Financial Times, „okamžité náklady“ oslabení britské měny v přímé návaznosti na brexit „byly zhruba 870 liber na domácnost“, tedy v přepočtu přibližně 26 000 korun. Samotné HDP pak podle analýz The Economist bylo v roce 2022 o 6 % nižší, než kdyby Británie v Unii setrvala. Tyto ztráty jsou pak bohužel koncentrované právě u zranitelných podniků a domácností.

Rozpad zdravotnictví, možná i celého království

Pravděpodobně nejvíc vypovídající o celé dynamice brexitu i jeho následků je ale koneckonců přeci jen případ červeného autobusu Borise Johnsona. Právě na něm totiž tehdejší starosta Londýna společně s ostatními „brexitýry“ sliboval až 350 milionů liber týdně pro Národní zdravotnickou službu (NHS) – prostředky, které Spojené království údajně „ušetří“ tím, že je nebude muset odvádět evropským institucím. 

Toto tvrzení přitom označili za blaf sami „brexitýři“ jen krátkou dobu po referendu. Což je v zemi, jejíž systém veřejného zdravotnictví je nyní de facto na pokraji kolapsu, dost obtížně stravitelný marketing. Pro soukromý sektor je tohle pochopitelně dobrá zpráva – pro běžné Brity, kteří jsou na fungování NHS existenčně závislí, to je katastrofa.

To samozřejmě neznamená, že by brexit Británii nepřinesl zhola nic. Ano, je pravda, že Spojené království si nyní může samo určovat své zákony bez přímého vlivu EU a jejích sedmadvaceti členů. Může si také samostatně dojednávat obchodní dohody s ostatními státy a může si regulovat, kolik Evropanů do své země vpustí. Prezentace těchto faktů jako získání kontroly nad vlastním osudem však opomíná několik zcela klíčových faktů.

Velká Británie totiž – kromě zásadního nedostatku pracovní síly – kvůli brexitu čelí mj. i hrozbě ústavní krize a rozpadu země jako takové. Na hranici s Dublinem, kde ještě před třiceti lety kvůli odporu k rozdělení Irska umírali lidé, se kvůli implementaci celních kontrol zdvihají otazníky kolem tzv. Good Friday Agreement, která v roce 1998 ukončila dekády bojů mezi republikány a unionisty. Stejně tak se Skotsko, které hlasovalo výrazně proti brexitu, oprávněně dožaduje nároku na další referendum o nezávislosti, protože brexit dost zásadním způsobem „zamíchal kartami“. A Westminster se dalšímu referendu brání zuby nehty.

Znovunabytá kontrola? Spíš ne

Neutěšený, pobrexitový vývoj v Británii by nás koneckonců neměl překvapovat – zastánci setrvání v EU před chaosem a ekonomickou recesí koneckonců varovali již v průběhu samotné kampaně. I z pozice úplného outsidera je ale tato pozice intuitivní a zcela přirozená. Pokud zavedu kontroly na hranicích, bude obtížnější obchodovat. Pokud omezím svobodný pohyb osob, bude obtížnější obsazovat pracovní místa. Pokud jednám ryze jako jednotlivec, dosáhnu méně než v početnější a mocnější skupině. 

Všechny tyto skutečnosti v Británii vedly k úbytku blahobytu, menší schopnosti ovlivňovat svět kolem sebe, větší politické nestabilitě, polarizaci – a takto bychom mohli pokračovat. Opravdu nevím, jak mohou tyto věci svědčit o „znovunabyté kontrole“. I přes to je ale – i vzhledem k asociální politice konzervativních vlád před referendem – britský pocit jisté „ztracenosti“ a touhy převzít znovu otěže do určité míry pochopitelný. A není se proto co divit nadšení, se kterým zastánci britského odchodu z EU své rozhodnutí vítali.

Brexitýři v čele s Borisem Johnsonem spíše než „gridlock“ probořili integritu a soudržnost svojí země.

Odchod z EU prostě bolí

Slovy Petera Fostera, editora londýnských Financial Times, problém není ani tak to, že lidé chtějí získat zpět kontrolu nad svou zemí. Problém je, že politické elity jim tuto možnost prezentují jako tzv. „cakismus“ – totiž že je možné se zbavit všech svých závazků („have your cake“) a stále požívat veškeré výhody („and eat it, too“). To je nejen v kontextu UK nebezpečná iluze. Ačkoli je frustrace z kompromisů vyjednaných v Bruselu mnohdy pochopitelná, případ Británie nám ukazuje, že „exit“ je ve skutečnosti bolestivý ještě mnohonásobně víc – a to i pro jinak vcelku bohatou a svébytnou zemi, jakou je Spojené království.

Koneckonců – jestli nám brexit něco skutečně ukázal, je to pravděpodobně fakt, že absolutní, bezbřehá nezávislost má v současném propojeném světě svoji cenu. A jak si obzvláště nízkopříjmoví Brité poslední dobou stále více uvědomují, tato cena může být prostě příliš vysoká. I kdyby to mělo znamenat, že krevetové chipsy už nebudou „krevetové“ nebo že pomazánkové máslo už navždy zůstane jen „pomazánkovým“, v evropské jednotě je síla. A nekončící kocovina v podobě „bregretu“ je toho důležitou připomínkou.